Welcome to San Francisco! 19. 1. 2009

Tak tu máme pokračování našeho přiběhu. Jistě si vzpomínáte, že předchozí příspěvek skončil na letišti. Jenže tím jsem myslel pouhý výstup z letadla. Po výstupu jsme prošli strašně dlouhou chodbou, až do velké haly. Na stěnách této chodby byly velké nápiny "Welcome to San Francisco" a malba slavného Golden Gate Bridge, takže jsme se tam hned museli vyfotit - naše první oficiální americká fotka.

Hned u vstupu do haly byl americký úředník, který vyřával na celé kolo, že doprava se mají řadit američtí občané a držitelé dlouhodobých víz (zelených karet) a nalevo turistí. Šli jsme tedy doleva a pŘed námi se objevily obrovské fronty lidí všech národností a barev, čekající na vpuštění do země svobody. Na začátku každé froty byla budka, kde seděl imigrační úředních, který rozhodoval o tom, zda bude dotyčná osoba vpuštěna do země nebo poletí prvním letadlem zpět. Podle rad z internetu jsme se zařadili do fronty na jejímž konci byl úředník asijského původu, prý jsou mírnější. První jsem šel na řadu já. Úředník mi položil pár otázek na účel cesty, kde pracuji (řekl jsem "internet company like Google" - vypadalo to, že pochopil, že pracuji přímo v Googlu - realita: jsem nezaměstnaný) a jak dlouho tu hodlám být. Pak mi sejmul otisky prstů a šel jsem. Ještě jsem mu řekl, že kamarád neumí moc dobře anglicky, tak mi řekl, že můžu stát opodál. Pak tedy přistoupil Emil. Ptal se opět kde pracuje, odpověděli jsme "pojištovna", zeptal se jak dlouho, odpověděli jsme "půl roku" a on na to "ty tam pracuješ jen půl roku a jedeš na 2 měsíce na dovolenou, to bych chtěl taky" a začal se smát. Byl to docela pohodář, vrátil Emilovi pas šli jsme.

Tak jsme teda v Americe. Vzali jsme si naše zavazadla a vydali se ven z letiště. Měli jsme domluvené ubytování u jednoho mladého páru přes CouchSurfing. Od nich jsem měl instrukce, jak se dostak k nim domu veřejnou dopravou, protože prý mají moc malé auto. Přímo na letišti se nacházela stanice metra BART. Jízdenka do BARTa nebyla za pevnou sazbu jako je to třeba v praze, ale u jízdenkového automatu bylo napsáno kolik to stojí na jakou stanici. Podle informací jsme se měli dostat na Civic center, což stálo $5.50. No první se nám to zdálo trošku moc, ale koupili jsme si je. Jeli jsme asi půl hotiny metrem a vystopili na Civic center. Teď jsme měli přestoupit na jiné metro jménem MUNI. Řekli jsme si ale, že se podíváme chvíli jak ta Amerika vlastně vypadá a vylezli jsme na ulici. Bylo už večer, takže byly vidět jen osvětlené ulice a pár vyšších budov. Hned na rohu byl Burger King, tak jsme si dali prvního amerického hamburgera za dolar a něco. Věci v Burger Kingovi chutnají podobně jako v McDonaldu u nás. Pak jsme si řekli, že bysme mohli ušetřit za hromadnou dopravu a dojít to pěsky. Zadali jsme tedy do navigace, kterou jsme vzali s sebou ulici a číslo domu, kde jsme měli bydlet. Tehdy jsme poprvé pochopili, jak je tu všechno daleko. I když to na mapě vypadalo jen kousek, bylo to od sebe vzdálené 10km. Pak jsme se podívali na mapu a zjistili jsme, že letiště je odsud vzdálené asi 40km. Uznali jsme, že cena za metro byla celkem v pohodě. Nasedli jsme teda na MUNI metro. Jezdilo tam asi 6 linek po stejné koleji, takže člověk musel dávat pozor, který vlak jede tam, kam potřebuje. Nasedli jsme na L'Taraval a po chvíli jízdy jsme zjistili, že to je metrotramvaj. Chvíli jsme jeli velkou rychlostí v podzemí a pak jsme najednou vyjeli na ulici. Z vagónu se vysunuly schůdky a byla z nás tramvaj. Stanice nikdo nehlásí a všechny jsou na znamení, pokud na zastávce někdo nestojí. Můsíte tedy dávat pozor, kdy vystoupit. Když jsme vystoupili, museli jsme ujít pěšky ještě asi 800m. Zazvonili jsme na zvonek a zachvíli jsme byli uvnitř a chystali si rozkládací gauč ke spánku.

V následujících dnech jsme se nestačili divit. Všechno je tu úplně jinak, než je obvykle v České republice, popř. v Evropě. Všechno je tu strašně daleko. Bydleli jsme ve čtvrti, kde byly ulice lemované nekonečnými řadami domků v řadě. Většina domů je tu ze dřeva. Domky v této čtvri byly mále, obvykle 2 nadzemní patra a žádný sklep nebo tak něco. Protože jsou nalepené jeden na druhý, tak mají většino ujen jedno nebo dvě okna do ulice a obdobný počet na zadní straně. Díky tomu jsou v domě běžné místnosti zcela bez oken. Tady to byl obývák, kde jsme spali a koupelna. Silnice jsou široké a po obou stranách stojí auta jedno vedle druhého. Před domy často není žádná zahrádka, ale beton, aby se tam dala zaparkovat další auta. nad silnicí visí tuny drátů protože elektřina, kabelovka a další věci byly v naší čtvrti vedené zásadně na dřevěných sloupech. Zakopávaní drátů do země tu asi neznají. V naší čtvrti bylo asi 80% číňanů. V podstatě jsme druhý den po příletu potkali úplné mininum bělochů. Většina cedulek a nápisů je v SF přeložena do čínštiny a španělštiny. Běžně tu jsou k vidění reklamní billboardy v čínštině, čínské nápisy na bankách i zdravotnických zařízeních. Později jsme zjistili, že například ve čtvrti Mission jsou zase samí Mexičani a všechnu je tu zase španělsky. Ulice se tu kříží ve většině případů pravoúhle. Když nejsou na křižovatce semafory, tak má přednost ten, kdo na ni vjede první. V naší čtvrti byly vodorovné ulice pojmenovany slovními názvy, pričemž byly seřazeny abecedně a ulice svislé byly označeny čísly a opět šli popořadě. Byla to tedy taková šachovnice.

Ve městě je několik velkých městských parků. Když říkám velkých, myslím tím opravdu velkých. My jsme byli třeba v parku Golden Gate, který je tak velký, že se nedá za jeden den zdaleka projít. V parku byla též botanická zahrada, kde byl vstup zdarma. V ulicích rostou různě všechny možné druhy zeleně. Listnaté a jehličnaté stromy jsou tu běžně k vidění vedle obrovké palmy. Roste tu nepřeberné množství druhů dřevin i bylin. Věci, které se pěstují v ČR v květináčích tu rostou lidem na zahrádkách a přitom dosahují několika násobných rozměrů. Toto mě přivádí k tomu, že jsem se vlastně ještě nezmínil o počasí. Po celou dobu, co jsme byli v San Franciscu, tedy nějakých 6 dní bylo nádherně. Ve stínu okolo 20°C, na sluníčku tak 25. Obloha úplně modrá, bez mráčku. Foukal lehounký větřík od moře. Bylo to asi nejlepší počasí, které si dovedu představit. Náš dům byl kousek od pláže. Kouskem myslím asi 1 km. Písek byl krásně vyhřátý, takže na opalování se nebo třeba piknik úplě ideální. Voda bohužel studená, vhodná jen pro surfaře v neoprénu - přeci jen je teprve leden.

Mentalita lidí v USA je zcela odlišná od toho, na co jsme zvyklí. Vetšina lidí je až přehnaně milá a lidi vás na ulici běžně zdraví, ptají se jak se máte, případně se snaží navázat konverzaci. Je tu také hodně žebrajících lidí, ale i když jim nic nedáte, tak vám popřejí hezký den. V barvě pleti jsou mezi čtvrťmi obrovské rozdíli. V jedné jsou samí asiaté, v další hispánci nebo černoši. Stejně tak architektura staveb se velmi liší. Od malých řadových domků v naší čtvrti Sunset, přes několika patrové domy s venkovním požárním schodištěm v Mission, po mrakodrapy v Downtown. A to zdaleka není celý výčet.

No tak to bude pro dněsek vše. Je opět večer a dnes jsme, po šesti dnech strávených v san Franciscu a okolí, první den v Sacramentu, hlavním městě Kalifornie. Jsme tu naším vlastním autem, které jsme koupili předečírem za 1000 dolarů od mafiánského "car dealera". Ale o tom až někdy jindy.